PALADRAN - NODFYR
Kdysi jsem se v jakési recenzi zřejmě dotkl i jedné rockové až metalové kapely, která byla zamíchána na CD mezi jinak folkové znásilňovatele folkloru. Muzikanti z kapely (resp. nejméně jeden) mi to nezapomněli, a tak jsem při příležitosti diskuse kolem jiné své recenze dostal poštou i minikotouček s názvem Nodfyr s pěti písněmi výše uvedené skupiny, abych se přesvědčil, jsou-li na tom upravovatelé folklóru z řad metalistů stejně či hůře než ti folkoví.
No - jsou i nejsou. Obecně se dá říci, že rockové, resp. metalové podání válcuje folklórní základy naprosto spolehlivě: zatímco pachatelé z řad folkových hudebníků jaksi neustále bojují s rozporem mezi tím, na jaké nástroje byl folklór hrán a na jaké je hrají oni, metalisté si s tím hlavu nelámou. To je dobře, protože po instrumentální stránce podají v žánru standardní výkon - plný a celistvý kytarový sound, podporovaný nekompromisními bicími. To platí i pro Paladrán. Nikde není znát sebemenší hluché místo či zaváhání, každý nástroj má své místo a úkol a plní si jej, jak se na metal sluší a patří. Folklórní motivace ale ještě víc zvýrazní i jiný atribut metalové muziky, a to je přehnaná až křečovitá pompéznost a dramatičnost. V té si metaloví příznivci libují od vzniku svého žánru a jen míra jejího popuštění z uzdy (a míra temnosti muziky) je pak dělí na různé podžánry. V tomto případě si ale oba žánry dobře rozumí, on folklór je taky pořádně patetický (na rozdíl od folku, který je podstatou civilní a proto se tak s folklórem nesnese).
Zatímco nejrůznější umělá témata vypadají v metalovém hávu celkem přirozeně, keltské názvuky hrané na nástroje vážné hudby (hoboj, fléta, cello) uprostřed metalových kytar působí trochu nepatřičně roubovaně. Lepší by bylo zahrát keltský motiv na metalové nástroje - počet prvků, které se mají spojit, by klesl ze tří na dva a povedlo by se to. Takové příklady již v příslušném žánru jsou dávno známy a nejvíce se jim blíží miniCD uzavírající instrumentálka ( bezeslovnými vokály) Wasteland. CD má i svá odpočinková místa, skladby Rustem a Parhún, o to více pak vynikají ty silné písně, o kterých píšu podrobněji.
Co dělá nejméně polovině metalových muzikantů soustavné problémy je zpěv. A tady se to právě tak projevilo. Jedna zpívaná píseň je OK, druhá (vlastně v pořadí na CD první) je odstrašující. V řádném metalu je zpěv z větší části překryt hudbou a doveden k nesrozumitelnosti především co se týče intonace a často i výslovnosti. V případě Paladránu je ovšem třeba udělat keltské téma srozumitelným, aby bylo patrné, že je to téma keltské. V tomto případě je úvodní Kuthan opravdu děsivý. Ten kdo psal text jej určitě nepsal na hudbu, a tak slova jsou nepřirozeně natahována, zrychlována a spojována, přízvuky obraceny, jen aby to vyšlo na muziku a doby. A to už nemluvím o samotném obsahu, který je směsicí nacionalismu, panslavismu, okultismu, keltství a metalové excitovanosti. Jako instrumentálka by byl Kuthan mnohonásobně lepší. Naopak sedmiminutový Dolendag má i adekvátní zpěv, nehřeší se proti přízvukům a nejde se do nezvládnutelných výkonů. Správně temně pochmurná muzika. Vkládané nemetalové nástroje (zejména housle či cello) tvoří výrazný kontrapunkt.
Metal nebyl v tomto případě folklórem převálcován, slouží jako příjemné okořenění a nebo maximálně východisko pro inspiraci, je zjevné, že všichni zúčastnění mají původní metalové inspirace i zkušenosti dostatek, a tak obrácení k folklórním prvkům není z nouze, ale z chuti. To je asi další rozdíl, který odlišuje tento projekt od podobných dalších, ale s folkovými kořeny. A pokud folklór bytostně nesnášíte, tak v případě Paladránu jej můžete účinně odfiltrovat - stále ještě zůstane dostatek ocelově tvrdé muziky - tohle asi tvůrci projektu nebudou číst rádi, ale je to tak.
Na vysvětlenou dodávám, že Paladran je zatím jen studiový projekt vsetínského metalového muzikanta Hyenika, navíc byly písně nahrávány prostřednictvím internetové spolupráce, aniž by se muzikanti sešli ve studiu a že kotouček je předzvěstí "dospělého" CD.